Životní situace

Stát se matkou

Tak od začátku. Pro ty, kteří si myslí, že to vezmu z gruntu, upozorňuji, že se nenacházíme ani v sekci SEX, ani EROTIKA. Takže vážení, početí tu do detailu rozhodně rozebírat nechci. Pravda, jako většina i já jsem se dostala tímto způsobem do jiného stavu. V poradně mi začali říkat maminko. Ale matka? Ne, to ještě ne. Byl to prostě jen ten jiný stav. Teď rychle přeskočím těch 9 měsíců. Co to plácám. V mém případě méně. Mé děti jsou prý zvědavé po mně, chtějí vidět, jak to tu venku chodí a tak se derou na svět o nějaký ten měsíc dříve. "Hned jak jsem na sále viděla svého potomka, vstoupil do mě duch mateřství." říkal někdo. A nic. A nevstoupil. Byla jsem unavená a ospalá. Druhý den jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že jsem matka. Slyšíš! Máš dítě! Jseš matka! Aha. Tak jo. Jsem teda matka. Ale fakt necítím nějakou změnu. A zatímco nám náš mrňousek dozrával někde v inkubátoru, mně cukaly koutky, při představě, co se asi děje doma. Totiž v té ne tak vzdálené době, jsme ještě neznali mobily a dokonce i pevná linka mnohde mohla být vzácností. Tak se stalo, že jsem se ocitla v jiném městě, v jiné nemocnici a už několik hodin byl na světě náš potomek. A doma nikdo nic nevěděl, ani netušil. Až při odpolední návštěvě (ale v jiné nemocnici než já) to teprve měli zjistit. Miminko už bude mít půlku prvního dne za sebou a vím o něm jen já. Ta myšlenka mě vyloženě bavila. Matka, ne matka. Blíží se večer a má přijít ta chvíle. Ukážou mi mé dítě. Hurá na nedonošence. Obléknout bílý plášť, umýt ruce a teď ... Teď to musí přijít. Ucítím se být matkou. Určitě! Nebýt bílé barvy všude kolem a sterilního prostředí, připadám si jak v muzeu. Ve vitríně človíček. Má ručičky, nožičky, hlavičku. Je prý můj. Prohlížím si ho stejně jako model hradu nebo vycpanou kachnu. Nevím. Tak jo. Já vám to věřím. To dítě je moje. I když na inkubátoru je velkými písmeny napsáno: BEZE JMÉNA. Jsem matkou bezejmenného. Nevím proč, vzpomenu si na "neznámého vojína". BEZE JMÉNA, B.J., pro nás angličtináře "bí džej". No vidíte, mohl mít jméno jak z amerického seriálu. Další den ho dostávám prvně do náručí. První dotyk. Ten to jistě prolomí. Potřebovala bych, aby se otočil na mě. Lehce mu natáčím hlavičku k sobě. Moc se mu nechce. Najednou škub a škyt. Ten uzlíček se rozškytá, až mi nadskakuje v náruči. "Ježišmarjá, já jsem ho snad rozbila", bleskne mi hlavou. Ryze mateřská reakce. A tak jde den za dnem v nemocnici. Všechny tak podobné. A já pořád čekám nějaký ten příval mateřství. Lavinu. Tsunami. A zase nic. Chodím svého drobečka krmit, koupat, prostě zvykáme si na sebe. Třetí týden si ten raneček štěstí odvážíme domů. A teprve teď, když vše začíná být hlavně na mně. Teprve teď začínám vnímat, že to dítě je moje. Vlastně naše. A tak někde mezi těmi běžnými starostmi, probdělými nocemi, běháním po doktorech, mezi prvními úsměvy a stisky malých ruček, tam někde, nikým nepozorována, připlula ta malá vlnka a nenápadně se ve mně rozlila. Ano, jsem matka. Už jsem to konečně cítila.

Žádné komentáře
 
Google

PŘEVODNÍK MĚN

nainstalujte si na Vaše stránky [ zdarma ]

Výměna ikonek ZDARMAwww.weblight.cz www.bazarekzadara.ic.cz iBANNER TopList