Poezie pohádky

Slunečník,Měsíčník a Větrník

Žili byli, a není to zase tak dávno, ve svojí chaloupce na vršku kopce babička a dědeček, kteří měli tři vnučky. Nejstarší se jmenovala Zlatuška, prostřední Bělinka a nejmladší Růženka. Dívky byly moc hodné a slušně vychované a dělaly babičce a dědečkovi jenom samou radost. Věk už měly na vdávání, ale že bydlely na samotě a pomály babičce a dědečkovi, mezi lidi moc nepřišly.
Jednou se stalo, že dědeček měl moc práce na políčku a dívky musely pomáhat babičce v domácnosti. Podzim už ťukal na dveře, počasí bylo sychravé, a dědeček měl pořád plné ruce práce. "Kdyby alespoň na chvilku sluníčko vykouklo, člověk by se zahřál a líp by se mu pracovalo," posteskl si dědeček, když tu najednou se před ním objevil pohledný mladík, oblečený do bohatého zlatem prošitého oděvu. "Jmenuji se Slunečník, a dáš-li mi za manželku svou vnučku Zlatušku, slunce ti bude zářit, kdykoli si jenom vzpomeneš." Dědeček se probral z ohromení a odvětil: "To víš, já bych proti tomu nic neměl, ale jestli tě bude Zlatuška chtít? Podívej, támhle mi přináší oběd, jdi za ní a zeptej se jí." Slunečník poslechl, zeptal se a Zlatuška souhlasila. "Za tři dny přesně o poledni bude svatba," řekl Slunečník a zmizel. V tu chvíli vysvitlo sluníčko, dědeček se ohřál a práce jako by se sama udělala.
Zlatuška doma vyprávěla tu novinku. Babička spráskla ruce, trochu plakala, a začly se chystat věci na svatbu. Sestry Zlatušce malinko záviděly, ale přály jí štěstí.
Další den musel dědeček pracovat na políčku až dlouho do noci. Po obloze se honily mraky a měsíček ne a ne vysvitnout. Dědeček na práci už skoro neviděl a posteskl si: "Kéž by aspoň na chvilinku vysvitl měsíček, hned by se líp pracovalo." Jakmile to dopověděl, objevil se před ním pohledný mladík, oblečený do bohatého, stříbrem vyšívaného oděvu. "Jmenuji se Měsíčník a jestliže mi dáš svou vnučku Bělinku za manželku, bude ti měsíček svítit kdykoliv si jen budeš přát." Překvapený dědeček odpověděl: "To víš, já bych proti tomu nic neměl, ale jestli tě bude Bělinka chtít? Podívej, támhle mi přináší večeři, jdi za ní a zeptej se jí." Měsíčník poslechl, zeptal se Bělinka přikývla. "Za dva dny přesně o poledni bude svatba," řekl Měsíčník a zmizel. V tu chvíli vyšel měsíček, ozářil políčko a práce jako by se sama udělala.
Také Bělinka doma vyprávěla, co se stalo. Zlatuška měla radost, že sestru potkalo také štěstí, jen Růžence bylo líto, že ona nemá ženicha.
Třetí den musel dědeček práci dodělat. Sychravé počasí vystřídalo vedro a dusno, ani lísteček se nepohnul. "Kdyby tak větříček alespoň chvilku foukal pro osvěžení, člověk by se osvěžil a líp by se mu pracovalo," posteskl si dědeček. Náhle, jako už dvakrát prve, se před ním objevil pohledný mladík, oblečený do bohatého, tentokrát diamanty posázeného oděvu. "Jmenuji se Větrník, a dáš-li mi za manželku svou vnučku Růženku, větřík ti zafouká, kdykoli se ti namane." "To víš," povídá dědeček, "já bych proti tomu nic neměl, ale jestli tě bude Růženka chtít? Podívej, támhle mi přináší svačinu, jdi za ní a zeptej se jí." Větrník poslechl, zeptal se a Růženka svolila. "Zítra přesně o poledni bude svatba," řekl Větrník a zmizel. V tu chvíli začal foukat svěží větřík, dědeček se osvěžil a práce jako by se sama udělala.
Sestry měly velikou radost, že i Růženka má ženicha, a že svatbu budou mít všechny spolu. Přípravy se chýlily ke konci, příští den budou nevěstami.
Nazítří, a byla to neděle, přesně v poledne, zahrčely před chaloupkou tři kočáry. První byl zlatý, vystoupil z něj Slunečník a své nevěstě dal krásné zlaté šaty, zlatem prošívané. Druhý byl stříbrný, vystoupil z něj Měsíčník a věnoval své nastávající stříbrné šaty, stříbrem prošívané. Třetí byl diamantový, vystoupil z něj Větrník a své budoucí ženě daroval modré šaty, lesknoucí se diamanty.
Svatba byla veselá a bohatá. Když skončila, mladé páry nastupovaly do kočárů a chystaly se k odjezdu do nových domovů. Babička a dědeček plakali, mysleli si, že vnučky už neuvidí. Ty jim však slíbily, že jim budou psát dopisy, a že až se zabydlí, pozvou je na návštěvu. Rozloučili se a odjeli.
Babička s dědečkem hospodařili dál ve svém domečku a těšili se na zprávy od vnuček. Jednoho dne našla babička dopis od Zlatušky. Že se jí stýská a že by chtěla, aby přijeli. V neděli, přesně o poledni, pro ně přijede kočár, který je odveze na místo. Jak bylo psáno, tak se také stalo. Babička s dědečkem se nastrojili a nasedli do kočáru. Než bys řekl švec, zastavil kočár před nádherným palácem, blyštícím se zlatem. Na prahu je vítala Zlatuška se Slunečníkem a zvala je dál.
V paláci se babičce i dědečkovi moc líbilo. Mladý pár je hostil, povídali si, když tu si Zlatuška vzpomněla: "Vždyť já jsem chtěla upéct tu výbornou bábovku! Slunečníku, pomůžeš mi?" Slunečník přisvědčil, a zatímco Zlatuška připravovala těsto, posadil se na židli. Zlatuška přišla s formou plnou těsta a oklopila ji Slunečníkovi na hlavu. Slunečník zářil a za několik okamžiků to pokojem zavonělo a moučník byl hotový. Babička a dědeček si moc pochutnali, ale brzy se začalo stmívat a přišel čas rozloučit se. Mladí manželé slíbili, že jim zase brzy napíší. Zlatý kočár staré dovezl zpět do jejich chaloupky.
Další den si dědeček začal stěžovat: "Babičko, ta Zlatuščina bábovka byla tak dobrá. Pročpak ty někdy nějakou neupečeš?" Babička se trochu podivila, dědeček o sladké nikdy moc zájem neměl, ale potom řekla: " Nu, když o to stojíš, klidně ji upeču." A šla chystat těsto. Dědeček se mezitím pohodlně usadil. Když už se babička chystala dát formu do trouby, zadržěl ji a povídá: "Ne, ne, ne, babičko, dej mi tu formu." Stařenka si řekla, že chce třeba sám dát těsto do trouby, a vyhověla mu. Dědeček si ale formu oklopil na hlavu. Těsto mu začalo stékat po obličeji, kapat na svetr a na kalhoty. Babička jen spráskla ruce, rychle strčila dědečka i s oblečením do vany, aby na něm těsto nezaschlo.
Jednoho dne našla babička další dopis, tentokrát od Bělinky. Že se jí stýská a že by chtěla, aby přijeli. V neděli, přesně o poledni, pro ně přijede kočár, který je odveze na místo. Jak bylo napsáno, tak se také stalo. Babička s dědečkem se nastrojili a nastoupili. Než bys řekl švec, zastavil kočár před nádherným celým stříbrným palácem. Na prahu je vítala Bělinka s Měsíčníkem a zvala je dál.
Také v jejich paláci se babičce i dědečkovi moc líbilo. Mladý pár je hostil, povídali si, když tu si Bělinka vzpomněla: "Měsíčníku, nemáme ve sklepě ještě to víno? Ráda bych staroušky pohostila." Měsíčník přisvědčil a společně se vydali do sklepa. Měsíčník si stoupl na první schod a svítil, takže Bělinka víno ihned našla a vrátila se s ním nahoru. Babička a dědeček se nenechali pobízet, ale brzy se začalo stmívat a přišel čas rozloučit se. Mladí manželé slíbili, že jim brzy napíší. Stříbrný kočár staré dovezl zpět do jejich domečku.
Další den si dědeček začal stěžovat: "Babičko, tak ti mi přišlo to víno včera k chuti. Nemáme také lahvinku ve sklepě??" Babička se zamyslila a odvětila: "Myslím, že tam jedna je, dojdu ti pro ni." Užuž se babička natahovala po svítilně, aby ve sklepě viděl, ale dědeček ji zadržel a povídá: "Ne, ne, ne, babičko, já ti posvítím." Stařenka si pomyslila, že sám vezme světlo, a vyhověla mu. Dědeček ale žádnou svítilnu nevzal, jenom se postavil na první schod. Babička scházela po schodech, ale byla tma a jak nic neviděla, špatně došlápla a zlomila si nohu. Dědeček se pak o ni hezky staral, dokud se neuzdravila.
Jednoho dne našli staří dopis od Růženky. Psala, že se jí stýská a že by chtěla, aby přijeli na návštěvu. V neděli, přesně o poledni, pro ně přijede kočár, který je odveze na místo. Jak bylo psáno, tak se také stalo. Babička s dědečkem se nastrojili a do kočáru nastoupili. Než bys proutkem mrsknul, zastavil kočár před nádherným palácem, celým diamanty posázeným. Na prahu je vítala Růženka s Větrníkem a zvala je dál.
I v diamantovém paláci se babičce i dědečkovi velmi líbilo. Mladý pár je hostil, povídali si, když tu si Růženka vzpomněla: "Větrníku, nemohl bys vzít babičku a dědečka na výlet po jezeře??" Větrník přikývl a tak se všichni vydali k jezeru. Větrník rozprostřel svůj plášt na hladinu a vyzval ostatní, aby se usadili. Pak začal foukat a plášť krásně klouzal po jezeře. Starouškům se to moc líbilo, ale brzy se začalo sluníčko zapadat a přišel čas k loučení. Mladí manželé slíbili, že jim zase brzy napíší. Diamanty posázený kočár staré dovezl zpět do jejich chaloupky.
Další den bylo krásné počasí a dědeček navrhl babičce, aby zašli k rybníku. Babička se velmi podivila, protože spolu u vody nebyli už moc dlouho, ale pak si řekla, proč vlastně ne, že si alespoň odpočine. Jenom jí bylo divné, na co bere dědeček ten starý kabát, když je venku tak pěkně, ale pak si uvědomila, že by neměli na pláži na čem sedět. Když přišli k rybníku, dědeček vzal plášť a hajdy s ním k vodě, ještě volal na babičku: "Babičko, co tam tak stojíš, pojď, já tě svezu, žes takovou jízdu nezažila." Babička si ale vzpomněla, jak to dopadlo s bábovkou a vínem a řekla, že radši nepůjde. Dědeček tedy rozhodil kabát po hladině a sám na něj nasedl, jenže kabát začal nabírat vodu, začal se potápět, jentaktak se dědeček vyškrábal zpět na břeh. Bez kabátu se smutně vrátil k babičce, která se trošku usmívala. "Pročpak se mi směješ, babičko?" zeptal se dědeček podmračeně. A babička odpověděla: "Naše vnučky se dobře vdaly, tak nech kouzla jejich manželům." Dědeček se usmál, přisvědčil a pak spolu žili šťastně až do smrti.

 

 

Žádné komentáře
 
Google

PŘEVODNÍK MĚN

nainstalujte si na Vaše stránky [ zdarma ]

Výměna ikonek ZDARMAwww.weblight.cz www.bazarekzadara.ic.cz iBANNER TopList