Poezie pohádky

Jak ruce nechtěly pracovat

Pravačka a Levačka byly ze vznešeného rodu Rukou. Když byly ještě úplně maličké, hladily jen plyšáky a strašně rády si spolu hrály, třeba která rychleji poleze po koberci. A tak ruce rostly a rostly, stále poznávaly novou a novou zábavu. Když tu najednou se Pravačce něco stalo. Jednou si hrály tak, až se úplně zapotily námahou a najednou Pravačka vykřikla: „Mně tu něco raší!“ Přiběhla k ní Levačka a nevěřícně koukala na ošklivý a bolestivý výrostek na její kamarádce. Obě spěchaly na pomoc k moudré ruce Mámině. „Mámino …“ volaly už z dálky. „Co se stalo, mé milé přítelkyně Pravačko a Levačko?“ A tak se Pravačka natáhla k Mámině a ukázala, co ji trápí. Mámina jí poučila, že to je mozol, který vzniká z práce. A že později ztvrdne a nakonec ztvrdnou ony celé, jejich kůže zesílí a už je nic nebude bolet a nebudou je trápit mozoly. Obě ruce nad tím zakroutily prsty a společně se dohodly, že už nikdy nebudou pracovat. A tak plynul čas a ruce lenošily, už si ani moc nehrály. A pak nastala zima. Ruce se třásly chladem. V tom ucítily vůni horké čokolády ve velkém hrnku. Pospíchaly se k němu ohřát, ale ouvej! To pálilo, to bolelo! A tu slyšely Mámin smích: „Vidíte, kdybyste pracovaly, vaše kůže by posílila a vy byste se nespálily. Inu, lenost a zahálka nikoho neposílí!“

Žádné komentáře
 
Google

PŘEVODNÍK MĚN

nainstalujte si na Vaše stránky [ zdarma ]

Výměna ikonek ZDARMAwww.weblight.cz www.bazarekzadara.ic.cz iBANNER TopList